Celý večer se tady směju, bolí mě z toho břicho, fotíme crazy fotky, napsala jsem crazy název...ale když jsem byla sama v koupelně, měla jsem co děalt, abych se nerozplakala...všechno mě strašně dojímá, nesmím se nad ničím zamyslet...ještě že je tu ta Mída...a nebo ne ? Přijde mi, že jsem přesmátá...potřebovala bych pauzu, nějaký uchcíp...mám pocit, zě bych se potřebovala někomu pořádně vybrečet na rameno...ale není komu, není kdy...
Občas by člověk potřeboval být sám a nebo z někým, s kým se nesměje all the time...já tady teď poslouchám Raega a když náhodou začnu mít skleňené oči, Mída prohlásí nějakou hlášku...a je to v zadíku...:P Začnu se smát a to i přes to, že to není od srdce...
,,pomoc"...stále mi tohle zní vhlavě, ale až po větě ,,Chybíš mi"...<3 Bojím se...ale tentokráte je to strach, který moc často nezažívám....já se totiž bojím o sebe...xx...
pardon za mojí chmurnou, ale někam se vypsat musím...:( <3

To je přesně ono, někde jsem četla ,že lidé potřebují být občas smutní. Že se snaží být veselím, protože se smutku bojí, ale že to není v pořádku. ♥ A víš, čeho se bojíš, Hrášku? ♥ Jak vždycky říkám - klidně se vyplač, když Ti to pomůže. ♥ Mám Tě ráda, Terk.....a momentálně mě tu strašně vytáčí skutečnost, že tu můžu jen tak být a ne se rozejít za Tebou......takovou bezmoc jsem dlouho nezažila. x♥x Ale díky, že Tě mám. Rodiče mě dostávají, podstoupila jsem obvyklý křížový výslech. x´) ♥ Terk, opravdu se me nechce spát, takže kdyžtak piš na mail, nebo cokoli. ♥