Píšu si tady deníček, přemýšlím o životě, jsem happy...a přijde taťka strašně rozzářenej...
...nejdřív se držíém a říkám si, že musím přežít další přednášku...jenže pak se to změní v něco, co jsem vážně nečekala a co mi v rozhodování vůbec nemopomohlo...tati, promiň. Já...tě nechci zklamat...ale jak dál ?...nevím..xx...Proč mi to osude děláš tak těžký ? Proč není den, kdy bych nebrečela ? Proč nemůžu být šťastná ze sportu, který dělám ? Proč ? Proč mám tolik otázek ? Kdo mi je zodpoví ?....nevím vůbec nic. Vím jen, že se mi chce staršně plakat, ale nesmím...protože kdyby to viděl táta, nedopadlo by to dobře...
Terk.
