Když se rodiče dopohádali, táta přišel s tím, že pojedeme do Palladia. Dobře. Byla jsem otrávená, radši bych jela sama, ale co. Nejdříve jsem jeli do 6, pak do Kotvy a pak do Palladia. Bylo to příšerný až na část, když jsme večeřeli, to jsme si decela fajn popovídali a byli okey. Tedy...tak okey, jak to v naší rodině jde...
Ale po té večeři to bylo ještě horší, táta byl protivnější, mě bylo víc smutno. Už jsem chtěla být doma...
Sedí v autě a vnímá jen písničku, svůj tep a měsíc, který svítí s dvěma hvězdami na obloze. Včera tam byla jen jedna, dneska jsou tam dvě. Včera jsme byly jen jedna, dneska jsme dvě. pomyslí si. ♥♥ Nějak jí to dojme, ale usmívá se, nepláče. Poslouchá Favorite girl a je nějak šťastná. Ale pak se rodiče zase začnou hádat. Dojde jí, jak tam nechce být...jak v té rodině nechce být. Je jí jak v dubnu po koncertě...a ironie? Oni jednou stejnou cestou jako z koncertu...
Pustí si do sluchátek Untitled. ♥ Zpívá co nejvíc to jde, za prvé aby neslyšela hádka a za druhé aby se nerozplakala. Zavře oči a vnímá jen tóny písničky...prosím, ať nabouráme. Prosím, ať nabouráme. Prosím...zní jí v hlavě. Takhle moc umřít si nepříla už dlouho...Třeba kdybych umřela, stala by se ze mě duše, která by neměla už žádné problémy. Co by bylo? Měla bych jen tmu? Nebo bych něco viděla....? Mohla bych Tě sledovat? Mohla bych Tě chránit a pomáhat Ti? Mohly bych Tě obejmout? poslední otázka jí zarazí...Ne...nemohla. A za Tvoje objetí mi stojí žít! napadne jí na největší pravda, co je. ♥ Protože za Tebe mi stojí žít...
Opět zavře oči a začne zúpívat Untitled...za chvíli slyší, jak na ní mamka řve ,,Teréééz!"...vyndá sluchátko a zeptá se ,,Co se děje?"
,,Nesrtaš mě!"
,,Prosim?!"
,,No jak to zpíváš...je to strašně utrápený, strašíš mě." a výgeb.
,,Jo...no...aha, promiň." řekne jí tónem pobavenosti, který ale není ale vůbec upřímný.
...jak mám být happy? Jak nemůžu zpívat utápeně když mi tady nikdo nevěří a jsem teď uplně sama...tak malá...řekne si v hlavě a to jí dodělá. Začnou jí téct slzy. Je jí příšerně...nejradši by se tam v autě zhroutila a prostě ležela. Opět zavře oči. Má černo...příšerné černo, které jí dává jiný rozhled. Přijde si jako někde jinde...tak v lepším světě...čím to bude? Myslí si, že je to tím, že minulou noc byla pořád ve tmě, v černu...kdykoli byla u Tebe v náruči, měla zavřené oči, měla černo...tma jí pomáhá...je vděčná...Tobě! ♥♥
Auto zastaví, jde se domů. Vlezou do bytu a opět na ní rodiče hned začnou křičet...mrzí jí to. Není naštvaná, už nedokže nic. Jen cítí jak jí bolí každý úder srdce a jak by nejraši běžela do té tmy, jak je happy z toho, že je černo. ♥
...přijde do pokoje a koune na fotky, které jí přišly. Stane se něco neočekávaného...začne se usmívat. :´) ♥♥ Strašně moc se jí tam libí dvě fotky. A z dalších dvou dokonce dostane výgeb...díky! x´) ♥♥ Sedne k počítači, zapne písničky a....vnímá jen svoje srdce, nevnímá že na ní křičí máma, že na ní kíčí táta. Vnímá song, srdce, které jí bije strašně silně a to, jak moc je vděčná. Zhasne všechny svtěla a má tmu...tu nádhernou tmu, která jí teď tak moc pomáhá...x´) ♥♥ Díky! ♥♥
Dneska jsem četla článek na téma týdne, kterej mě hodně dostal. A já si nějak začala uvědomovat, že by mi pomalu mělo přestat záležet na rodičích, na tom, že jen díky nim mám všechno co mám. Měla bych být více sama, měla bych si umět sama pomoct. A teď mi to oni usnadňují, protože právě teď je fakt nesnášim...
No...a ještě k tomu mi nejde poslat mail...ani jeden ze tří...xx...
Ach jo...tak se mějte lidi...já se jdu pokusit neplakat...
