...ta nádherná hladina vody se snad nikdy nepřestane houpat pomyslela si. Vnímala, jak každá vlnka vody překryje tu druhou...jak se od hladiny odráží světlo. Jak fouká ten nádherně chladný vítr, díky nemuž jí tečou slzy a přijde jí, jako kdyby jí hladil a šeptal do ucha ,,tento okamžik si užij!"...
Stála na břehu a přemýšlela nad krásnou vody, jak moc by do ní chtěla skočit a jen tak se nechat nést proudem jako kachny které právě přiletěly. Líbily se jí. Jedna byla hnědá, druhá zase zeleno černá. A mezi nimy se míhali bílí racci, kteří se v té tmavé vodě leskli jako perličky. Usmála se kéž bych taky uměla lítat cvaklo jí hlavou.
,,Pojď, musíme jít!" slyší hlas své mamky jak na ní volá. Mrzí jí, že už musí jít, každý tento okamžik vnímala jako dar z nebes, může žít, může dýchat, vidět...co víc může chtít? Myšlenky se jí v hlavě najednou z uplné prázdnity začaly míchat do chaosu. Za chvíli bude zase hrát zápas. Bude její poslední? Měla by do něj dát vše, aby pak už zase nemohla ani tužku v ruce udržet? Dokáže vůbec ještě něco?....
,,Jdeš jak na popravu..." pronese mamka težce.
,,Promiň mamí." koukne se na mamku pohledem, jako by jí chtěla zdělit když já vůbec nevím, jak jít...
,,Dneska mi od rána přidješ nějaká smutná. Děje se něco?"
,,Ne, jsem v pohodě." pokusí se o úsměv...jen těžko se jí to podaří.
,,Oparvdu?" tázavým pohledem se na ní mamka zadívá.
,,No...ano, oparvdu. Nemám důvod proč být smutná." zalže a bodne jí při tom u srdce. Kéž bych věděla, jak to vysvětlit..honí se jí hlavou. Bojí se...bojí se toho, co bude dál. Díky! Jen Ty mě držíš! Mám Tě ráda! sepnou jí v hlavě tyto myšlenky jako poslední, než vstoupí do tenisové haly...
Zápas uteče jako voda, fyzičky taky. Jde z běžecké haly a je tiše, jen posluchá rozhovor trenéra s mámou. Nevěří tomu, co slyší...,,Víte paní M. ona je velice nadaná! Má strašný talent. Kdyby chtěla, mohla by být první! Nejde o to, kde je teď. Nesmí se nechat otrávit prohrou. Musí chtít a bojovat. Ono to jednou přijde. Já tomu věřím...já věřím jí!"
Do prčic. Chce se jí plakat. Proč mi všichni tak věří? Proč prostě nemůžu říct ,dost' a nikoho tím nezklamat? Potřebuju obejmout...dojde jí to, čeho se bojí poslední dobou nejvíc. Dojde jí, že potřebuje někoho, s kým by si mohla popovídat uplně upřímně, rozplakat se u něj, obejmout ho.
Mlčky všichni dojdou k autu, kde se rozloučí. Než si jde sednout do auta, jako kdyby něco tušila přinde k ní mamka a zmáčkne jí v objetí....,,Dneska jsi hrála a běhala úžasně, víš o tom?". Bože mamí...co mi to děláš. Pomyslí si, ale usměje se na ní ,,Jo, díky, dala jsem do toho všechno.". Než nastoupí do auta, podlomí je jí kolena. Zasměje se sama době...tohle se jí dlouho nestalo...
Cesta autem je příšerná, ona pláče, mamka se jí naštvaný tónem ptá jestli chce opravdu skončit a jestli to má říct tátovi. Ale zakončí to tím, čeho se ona strašně moc bojí a z čeho má největší strach.
,,Zítra to všechno řekneme tvému trenérovi, povíme mu o tomhle a rozebereme to s ním. Chci aby on to věděl první, s tátou se nechci zase hádat!"
,,Dobře mamí, jak chceš..." řekne to překvapivě pevným hlasem, i když se celá klepe z toho, jak už tak dlouho pláče. Přesně ví, co bude až to řekne trenérovi. Trenér bude dělat že je všechno v pořádku, bude se tvářit jakoby nic. A jí tohle bude bolet nejvíc, protože ví, že mu tím strašně moc ublíží. Je příšernej sobec...ona už nechce plakat, ale způsobí ublížení někomu jinému. Má tedy hrát dál a dál se trápit, jen aby se netrápili jiní? Ne...už to nedokáže. Už nedokáže plakat po nocích jen kvůli tomu, že se bojí zápasu. Už nechce aby jí jen myšlenka na onen sport brala tolik energie, síly. Už nechce dělat to, co chce ten sport....chce aby ten sport dělal to, co chce ona. Ví, že se pak několik týdnů neusměje. Ví, že bude mít strašné prázdno. Ví, že s ní otec nepromluví. Ví, že se nebude moct sobě, ale hlavně trenérovi podívat do očí. I když...uvidí ho pak vlastně ještě někdy? Uvidí někdy toho člověka, který jí toho tak moc naučil? Když se vzdáš toho sportu, vzdáš se i toho, koho máš tak moc ráda. Toho, kdo tě zná od devíti let. Toho, s kým se tak strašně moc ráda směješ. Toho, koho ty nazýváš ,pan trenér' ale bereš ho jako vlastního tátu...jí dojde. A sevře jí to srdce...přece jen on kousek toho jejího srdce má. Má ho strašně moc ráda, víc než vlastního otce. A takhle jednoduše se ho vzdá? Bojí se toho, že opravdu už ano...
Píše tento článek a přemýšlí nad tím, že se jí vůbec nechce spát, že by nejradši vyběhla ven do toho větru a tam prostě jen zmrzla. Ale nic takového neudělá. Ví totiž, že by to ublížilo nejen jí. ♥♥ Už o tom sportu přemýšlí skoro 10 hodin a stejně zatím nic moc nevymyslela. Měla by si dát pauzu? Nechce! Nemůže! Zítra se o všem rozhodne, nesmí jen tak usnout. Nesmí nad tím nepřemýšlet dál. Musí aspoň něco malinko vymyslet. Musí vymyslet to, jestli by dokázala dál žít bez sportu, který miluje, na který je, bohužel, fixovaná. Je buď a nebo...a ona si mezi tím musí vybrat...
Ach jo....já prostě nevím, mám hlavu plnou myšlenek, ale nic neumím vymyslet. Jdu si lehnout, spát asi jen tak nebudu, ale ležet můžu. ♥ Třeba to bude lepší...♥
Přidje mi, jako by si tady byla se mnou....♥♥ je její poslední myšlenka před tím, než zavře oči....♥♥
