A jsem doma. Nikdy bych o sobě neřekla, že dokážu takhle potichu a v klidu plakat, když mám srdce totálně v zadíku a nejradši bych vraždila...sebe...
..o co jde? Před chvílí jsem byla u další psycholožky. Upřímně řečeno, vždycky jsem to nějak vydržela, od doby, co Tamara...ehm. ♥ Ale dneska. Slzy mi vyhrkly do očí. Na štěstí jsem se udržela a ani jedna mi nestekla, to až pak v autě a teď doma. ♥ Ta paní...milá, hodná, v pohodě. Ale udělala jednu strašně velkou...ne chybu, ale věc, které ve mě zase vzbudila smutek. Začala mluvit o hypnóze a o tom, co to je, proč se to dělá a jestli jsem to zažila. A tím jsme se dostaly k Tamaře. ♥
Víc potichu a s klidem a jen jednou stále se opakující větou ,,Why I still miss you?" jsem dlouho neplakala. Všechno ve mě se pere, na jednu stranu jsem šťastná ze vzpomínek, ale na druhou, tu větší, smutná z toho, co se stalo. ♥♥ Nejvíc mě bere, že strašně živě slyším její smích....

