It's so hard...

1. října 2012 v 0:06 | Terk. ♥ |  Pocity...
Dlouho jsem sem nepsala, ale dlouho si říkám, že se sem vypíšu, když nebudu už vědět co a jak...

...ne, nejsem teď nějak moc lost, jen v klidu přemýšlím. Poslední dobou mám takovou krizi. Mimochodem, předem upozorňuji, nečtěte tohle, když vás nezajímají problémy ostatních a to, když si někdo vylévá po dlouhé době srdce.

Takže. Jde o to, že v poslední době se toho událo docela hodně. Když to vezmu i přes prázdniny, i když už je konec záží, vlastně skoro říjen, bylo toho fakt dost. Jeden člověk umřel, já jsem sekla s tenisem, mám pár zdravotních problémů co zatím nejdou vyřešit a lidi kolem mě na kterých mi záleží jsou buď to v nepořádku a nebo už se s nima skoro nebavim, což mě mrzí. Byly i hezké chvilky a bylo jich hodně, dneska jsem jela dlouhou cestu v autě a tak jsem vzpomínala. A došlo mi, že to bylo fajn, prázdniny byly super a pár dní (a nocí) v září taky. Ovšem bohužel mě poslední dobou napadá spíš jen to špatné. Moc přemýšlím o životě, o budoucnosti nejvíc. A přesně to mi nejvíc ubližuje...

Asi nejdůležitější změna byl ten tenis. Když někdo hraje 10 let tenis (nebo dělá cokoli) a hraje ho dobře, tak se toho pak jen tak nezbaví. Nemůžu jeden den přijít a říct ,,Tak a konec.". Ano, udělala jsem to, ale to prostě nejde, nejde, aby byl úplný konec na vždy. Nejhorší na tom je, že já ani nevím, jestli chci, aby to šlo. Protože tenis hraju 10 let, je to to, co umím nejlíp, to, co i přes všechnu dřinu, zranění a pláč miluju. Je to ten pocit, když si nadhazuju míček na servis, když do něj uděřím tou raketou a on letí na druhou stranu kurtu. Ten pocit, když vyhraju bod, gem, zápas a vím, že postupuju dál. Ten pocit, když mě pochválí trenér, kterého mám hrozně moc ráda. Ten pocit, když na celý areál zařvu ,,Pojď si!" a všichni se ohlédnou a začnou mi tleskat. Přesně tyhle pocity byly jedny z nejúžasnějších na světě. A já se toho všeho vzdala. Je to přesně o tom, co mi řekl trenér...,,Já to vidím tak, že je tu překážka a ty nejsi schopná jí překonat....protože jí nechceš překonat.". Když jsme se spolu bavili, přišla jsem si někdo jiný. Byla jsem hrozně silná, velká, seběvědomá. Věděla jsem 100%, že už nechci, že chci být taky já jednou šťastná. Jenže čím dál tím víc mi dochází, že nemůžu být šťastná. Můj život nemá náplň. Začala jsem yoyovat. Baví mě to, jsem z toho happy, budu to dělat dál, ale není to to, v čem bych chtěla něčeho dosáhnout. Fotím...fotím hezky, vím to, baví mě to a miluju focení. Ale zase....nevidím se jednou někde jako výborná známá fotografka. Miluju plavaní a plavu dobře, jako malá jsem plavala za školu a všechno jsem vyhrávala. Ale nejsem schopná jít někam a říct ,,Dobrý den, já bych chtěla plavat.". Dřív jsem dobře lyžovala. Ale to už mě ani malinko neláká. Když jedeme kolem tenisových kurtů, dělám, že je mi to jedno. Ale chce se mi plakat, vběhnout na ten kurt a už nejít pryč. Ono to zní hrozně jednoduše, každý si teď pomyslí ,,Tak proč prostě nehraje dál?!". Ale ono to není tak jednoduchý. Mám zraněný loket. Celé prázdniny jsem nehrála. Když jsem myslela na to, že jednou se na ten kurt zase budu muset vrátit, zase budu muset trénivat každý den 4 hodiny a jezdit každý víkend na zápasy, pokaždé jsem se rozplakala a trápilo mě to. Byla jsem bez tenisu šťastnější. Ale stále jsem uvnitř měla tu jistotu, že jednou se na kurt zase vrátím a budu hrát dál, ten okamžik jsem nehrála, ale věděla jsem, že zase budu. To mě na jednu stranu drtilo, ale na druhou drželo u toho, že jsme byla šťastná. Pak přišel ten moment, kdy jsem se měla vrátit a já nechtěla. Plakala jsem před každým tréninkem, bylo mi hrozně. Tak jsem to vzdala. Teď sama sobě lžu, že jsem v pohodě. Každý večer pláču, nevím proč. Každý den se trápím, nevím proč. Ale nějak mi to začalo docházet....protože nemám jistotu. Když je někdo od malinka veden k tomu, že musí mít nějaký cíl, že ví, co každý den dělá a má přesně všechno určená, pak je těžké se netrápit když ten někdo nic neví. Dřív jsem věděla, že si kdykoli můžu říct ,,Tak a teď budu nejlepší v tom, co umím nejlíp!". Jenže teď nic nejlíp neumím...můžu si říct, že budu nejlepší v něčem jiném. Ale je mi 15. To je hrozně moc. Jasně, kdybych chtěla, za každou cenu, jde to. Jenže já nechci. Já chci jenom jediné...vrátit se zpátky na kurt a hrát. Jenže když na to myslím, chce se mi plakat...

Je to hrozně těžký a když nepočítám ještě jednu věc, která mě občas trápí je to vlastně to, z čeho se nemůžu dostat. Tenis...přeju si, abych ho nikdy nezečala hrát. Ale na druhou stranu ,,To je tak nádherná hra!", jak dneska řekla jedna moje kamarádka. Myslím, že tohle prostě jenom nechám osudu, i když se ho bojím...

Jo, myslím, že je to vše, co jsem chtěla říct. xD O těch dalších věcech co mě trápí nemá cenu psát, ty si zatím nechám pro sebe. ♥ Každopdáně, už budu končit. Nevím, kdy sem zase budu psát, ale asi to nebude tak často. Tak se mějte, já (ne)jdu spát. Dobrou noc. ♥
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama